Zvláštní, přes RSS to číst šlo. :)

Tak teda:

Německo možná jako lídr Evropy končí. Neexistuje však zatím nikdo, kdo by pohasínající ekonomický motor Evropy nahradil

Pokud žijete v Česku, pak je třeba v každém článku ohlašujícím „konec německé hegemonie“ číst i mezi řádky. To, co může být pro někoho svého druhu satisfakcí a začátkem znovunastolení mocensko­politické rovnováhy, může být pro jiného začátkem evropské dezintegrace. A jakkoli může tato ...
Tento příspěvek je dlouhý. Klikněte pro zobrazení celého příspěvku.

Zvláštní, přes RSS to číst šlo.

Tak teda:

Německo možná jako lídr Evropy končí. Neexistuje však zatím nikdo, kdo by pohasínající ekonomický motor Evropy nahradil

Pokud žijete v Česku, pak je třeba v každém článku ohlašujícím „konec německé hegemonie“ číst i mezi řádky. To, co může být pro někoho svého druhu satisfakcí a začátkem znovunastolení mocensko­politické rovnováhy, může být pro jiného začátkem evropské dezintegrace. A jakkoli může tato perspektiva těšit zapřisáhlé euroskeptiky, konce nemusejí být ale ani trochu příjemné. Je potěšitelné, že se po létech mizerie až překvapivě dobře zvedá ekonomika Španělska a kupodivu také Itálie, ale Francie se pořád plácá někde u dna, takže výsledek tří nejdůležitějších ekonomik eurozóny kromě Německa je díky váze Francie pořád tažen dolů. Představa, že německý motor může vystřídat oživení někde jinde, stojí poněkud na vodě. Zároveň je docela pravděpodobné, že průměrné tempo německého růstu v příštích letech nebude nic moc, což pro Česko rozhodně není dobrou zprávou.

ZAKLÍNADLO PRODUKTIVITY

Srovnání nízké produktivity, která je odvrácenou tváří téměř plné zaměstnanosti, v Německu a Francii kulhá.

Samozřejmě že by německá produktivita vypadala jinak, kdyby trh práce „vyklidila“ nejméně produktivní pracovní síla. Jistěže by se průměr i medián produktivity těch zbývajících zaměstnaných posunul vzhůru. Ale asi se shodneme na tom, že vysoká míra ekonomické aktivity v produktivním věku je podstatně důležitější ukazatel.

Stačí říct, že i v takovém Meklenbursku­ ­Předním Pomořansku nebo Sasku­Anhaltsku, jež neplatí za nejšťastnější německá údolí, je zaměstnanost o několik procentních bodů lepší než v nejlepších regionech Francie. A i nejhorší region v Česku je o skoro devět procentních bodů výš než ten nejslabší slovenský.

Ovšem i východní Slovensko vypadá báječně proti italské Kampánii nebo Sicílii, kde má živnost nebo zaměstnání jen nějakých 39 procent populace mezi 15 až 64 roky věku. Nedivte se Italům ze severu, kde je tohle číslo o skoro třicet procentních bodů vyšší, že se jim nechce něco podobného financovat.

Bez reforem na trhu práce se v tomto ohledu nezmění nic. A že reformy prokazatelně fungují, je vidět právě v Německu. Díky nim se i v těch slabých německých regionech od roku 2003 zaměstnanost pronikavě zvýšila, tak o patnáct procentních bodů.

Až tohle předvede Kampánie a Sicílie nebo Langue doc­Roussillon ve Francii, budeme jednak hovořit o zázraku, jednak si následně budeme moci spočíst vliv na produktivitu. V tomhle případě není těžké odhadnout, co bude výsledkem: to, že produktivita na pracovníka klesne.

Německo je sice na vývozu do Číny podstatně závislejší než většina ostatních zemí Evropy, protože říše středu odebírá sedm procent celkového německého exportu. Je pravda, že oslabení v Číně Německu nepomůže, ale není to žádné velké drama. Podle opravdu hodně „vytuněného“ globálního makroekonomického modelu (britský NiGEM, vyvinutý na National Institute of Economic and Social Research), na němž ekonometrové zkoušeli odladit dopad prudkého zpomalení čínského růstu o čtyři procentní body na různé země, by se snížilo tempo růstu v Německu v prvních dvou letech po tomto šoku asi o čtvrt procenta. Nic radostného, ale ani zdaleka nic, co by největší evropskou ekonomiku dostalo na kolena.

Navíc při vší úctě ke Grosovým úvahám, to, že se výrobci spotřebního zboží z jihu Evropy mohou povozit na zvýšené spotřebě čínských domácností, je čirá spekulace. Celý dopad na ostatní velké členy eurozóny bude jednak hodně malý, ale hlavně: bude zpočátku negativní. Takže nikdo by s tím neměl spojovat naděje na hospodářské oživení.

S čím lze naopak souhlasit, je, že současná politika „peněz zadarmo“ a rozsáhlých intervencí Evropské centrální banky znamená oslabení tlaku na strukturální reformy. K těm jen málokdo přistupuje, aniž by byl surově okolnostmi dotlačen. Platilo to koneckonců svého času i pro Německo, které bylo ještě před takovými dvanácti patnácti lety označováno za nemocné, případně sklerotické či nepružné.

ŠKLEB DĚJIN

Německo ve své ekonomické hegemonii neotáčelo kormidlem vždycky tím nejšťastnějším směrem. „Energiewende“ a prudký německý odklon od jádra byl ve své podstatě jednostranný emocionální a politický krok, který nadlouho poznamená energetiku daleko za hranicemi Německa, včetně té české. Méně ukvapené rozhodnutí o německé jaderné energetice a opatrnější podpora obnovitelných zdrojů v Německu by znamenaly, že bychom na tom byli všichni lépe, s podstatně nižšími náklady pro spotřebitele a troufám si říct, že i nižšími emisemi klimatických plynů.

Nic však nevstoupí v souvislosti s rokem 2015 do dějin výrazněji než rozhodnutí, že pro syrské azylanty „není horní limit“. To by třeba Velkou Británii ani ve snu nenapadlo a představa, že by jí mohl kdokoli diktovat redistribuci azylantů podle jakéhokoli klíče, je teprve absurdní. Přitom bez Británie by Amerika do Iráku v roce 2003 asi nešla a Němci byli tehdy na čele se Schröderem proti.

Může to být ale veliký škleb dějin, pokud Unii nakonec rozvalí nikoli vnější nepřítel, nikoli davy uprchlíků, ale pokus německé kancléřky Angely Merkelové o „morální lídrovství“.

Být Danielem Grosem, nezvěstoval bych ten konec německé hegemonie s žádným potěšením. Je koneckonců „bruselský Němec“. Tak jenom aby neběžel vstříc západu slunce jako svého času „federální Slováci“. Dnes je to skoro čtvrt století vyhynulý „druh“, a nijak jim nepomohlo, že si o dost dřív než ostatní uvědomovali, že jeden příběh končí.

Největší pracanti Zaměstnanost ve věkové skupině 15 až 64 let (rok 2014 – poslední dostupná data)

Praha má nejvyšší zaměstnanost a naopak nejnižší nezaměstnanost lidí v práceschopném věku v České republice.

Nejslabší region v Česku je pořád nad průměrem eurozóny.

V Horním Bavorsku, kde jsou nejlepší čísla z celého Německa, dosahuje zaměstnanost téměř skandinávských hodnot.

Ekonomicky slabé Meklenbursko má pořád vyšší zaměstnanost než nejlepší region ve Francii.

Z hlediska zaměstnanosti by byl nejlepší francouzský region považován v Německu za propadák.

Nejlepší italská provincie je německojazyčné Jižní Tyrolsko.

Nejnižší zaměstnanost v Itálii je na samotném jihu země – na Sicílii.

Není překvapivé, že nejvyšší zaměstnanost na Slovensku má Bratislava. I když například v Německu je Berlín z tohoto hlediska propadák.

Východní Slovensko je problémové nejen z hlediska nízké úrovně zaměstnanosti. Obecně lze říci, že rozdíly v regionální ekonomické vyspělosti jsou na Slovensku citelně vyšší než v Česku.

Zaměstnanost, nebo produktivita? Produktivita práce na odpracovanou hodinu. Index 2005 = 100; v eurech na hodinu (rok 2013 – poslední dostupná data)

Jestliže český HDP v eurech na jednu odpracovanou hodinu dosahuje necelé třetiny německé úrovně, odpovídají tomu i mzdy.

Německo má sice nižší produktivitu na jednu odpracovanou hodinu nez Francie, ale při mnohem vyšší zaměstnanosti a nižší nezaměstnanosti.

Co je lepší – vysoká produktivita při vysoké nezaměstnanosti, anebo nižší produktivita při vyšší zaměstnanosti?

Odstup Itálie za Francií a Německem je dost výrazný.

Produktivita na Slovensku velmi rychle rostla a dnes je mírně vyšší než v Česku. Při výrazně nižší zaměstnanosti je to však pochopitelné. V Česku jsou zaměstnáváni i lidé s nižší produktivitou.

MIROSLAV ZÁMEČNÍK

Zkrátit dlouhý příspěvek.